Jak jste si již přečetli ve stručnosti na naší úvodní stránce, pracujeme podle principů Marie Montessori a podle hesla „pomoz mi, abych to udělal sám“.
Naší náplní práce je, mimo jiné, trpělivost. Nespěcháme, nehoníme se, máme čas zkoušet věci znovu či počkat až se podaří, když to trvá déle, než bychom to udělali sami, nebo než jsou naše dospělé představy.
Využíváme dětskou touhu věci zkoušet, učit se a při nezdaru to zkoušet znovu. Malé děti tuto touhu opravdu mají, chtějí věci dělat sami či po svém a my je necháváme, jelikož tak se to, s malou dopomocí, nejlépe naučí. Když budeme dělat věci za ně, budou se pak divit, když najednou za ně někdo něco neudělá a budou se divit právem.
Představte si třeba 6 let staré dítě, které do teď všichni oblékaly, rodiče, prarodiče, ve školce … a najednou přijde do školy a ozve se „děti oblékněte se a jdeme ven“, nebo „převlékněte se a jdeme cvičit“ Co? Proč se mám oblékat nebo převlékat … kdo přijde, aby to udělal? Počkat to musím sám … a co teď? Všichni na něj čekají, učitelky zvedají obočí a v očích mají otazníky … to dítě se neumí obléknout (svléknout, uklidit, utřít atakdále atakdále?).
V naší dětské skupince tohle všechno zkoušíme. Chodíme si pro jídlo a odnášíme si ho na stůl na svoje místečko, po jídle odnášíme špinavé nádobí „do košíčku“. Naléváme si pití, utíráme po sobě, když si něco vylijeme, myjeme si ručičky a pusinku, vyhazujeme věci do koše, uklízíme po sobě hračky, oblékáme a svlékáme se sami, připravujeme si postýlku na spinkání a převlékáme se do pyžámka. Když něco nejde, vždy je tu hodná teta, které pomůže … nedělá to za děti, ale dopomůže k tomu, aby to udělalo samo. A když to někdy nejde tak moc, že přijdou slzičky, vysvětlíme si, že to nejde jenom ZATÍM a že se to časem zvládneme. Pomazlíme, pofoukáme a jedeme dál 😊
Kromě toho děláme spoustu dalších věcí, které nejen baví, ale zároveň dopomáhají tomu, aby nám nejen ty další činnosti šli lépe. Malujeme pastelkami, fixami i temperami, a to nejen štětcem ale i prstíky. Stříháme, vyrábíme, lepíme, modelujeme, hrabeme se v písku, chodíme po ortopedických chodníčcích, cvičíme, zpíváme, tleskáme, tančíme, hrajeme na nástroje, foukáme, cvrnkáme a spoooustu dalšího.
Volnou hru bereme jako edukační prvek a necháme děti ať projeví svou fantazii. Koleje nejsou jen pro vláčky, ale třeba se s nimi dá postavit ohrádka či domeček anebo to jsou třeba tvarohové koláčky v kuchyňce…
Máme pravidelný denní režim. Děláme stejné věci a činnosti ve stejnou dobu. Tím si odbouráváme příkazovou komunikaci. Děti vědí, že „tohle zazvonění na zvoneček“ znamená umýt ručičky a jde se na svačinku 😊
Takže suma sumárum, snažíme se, aby když jste v práci, tak abychom děti naučili dovednostem, na které doma pak už není čas a abychom s nimi dělali věci, na které doma není tolik prostoru. Ale POZOR. Děti nevychováváme. Výchova dítěte je čistě v kompetenci rodičů.
Nejen o tomto tématu, ale také například jak u nás nenápadně nápadně pracujeme s rodiči si přečtete více v našich dalších příspěvcích.