Tatínku a maminko, já už nejsem miminko … tak začíná básnička na obou nástěnkách v našich dětských šatnách a není tam náhodou.
Řekněme si to na rovinu, děti jsou „vyčůrané“. Co na tom, že se umím obléknout sám, že to ve skupince krásně umím a neprotestuji. Když to někdo udělá za mě … Děti se umí v různých místech různě chovat. Že doma si nechce uklidit hračky a u babičky to vždycky jde? Že doma se samo neoblékne a ve školce ano? Jak je to možné?
Dětské období „já sám“ netrvá dlouho a pak se dítě nechá obléknout, nechá nakrmit, nechá po sobě uklidit … Ale s postupem věku to není úplně to, co chceme a pak nastávají dohady a slzy a vaše vyčerpání a používáte věty jako „vždyť už jsi velký kluk, velká holka, já zavolám toho čerta, ty teda zlobíš“. Poznáváte to?
A teď trocha té nepříjemné pravdy. To, že děťátko něco neumí, není většinou jeho chyba. Ono třeba chtělo, ale nikdo mu nedal možnost, nebo mu nikdo neukázal, jak se to dělá a rovnou to udělal za něj. Je to přeci jen pohodlnější a rychlejší, čistší to udělat za něj. Vy to vždy uděláte rychleji, lépe a bez nepořádku. Ale má-li se dítě naučit dělat věci samo, musíme mu dát tu možnost a věnovat mu tu trpělivost, aby se to naučilo ve svém tempu a dle svých schopností.
A jak to děláme my s Vámi? No nápadně nenápadně jak napovídá název článku 😊 Už jste u nás slyšeli tyhle věty?
A další podobné větičky?
Tak tím dáváme nenápadně najevo, jaké činnosti dítko u nás už zvládne samo, když dostane ten čas a prostor a vy na to můžete navázat, jelikož dítko se Vám bude chtít pochlubit. A jak to uděláte vy? Je spousta možností, ale třeba takto:
A BTW, klidně to té „tetě Lucce“ napište, protože hned jak druhý den přijdete, tak my Vás v tom podpoříme“ no ahoj Filípku, táta/máma mi včera psali, jak jsi si krásně uklidil hračky … Já měla taaaakovou radost, tak šup do šatny a pojď si za námi hrát“. Cestou do šatny budou tomu vašemu děťátku všechny „furta malý“, jak bude na sebe hrdé, a to je ten pocit, který při učení chceme podpořit. Radost z toho, že něco udělá samo a že je jedno jak dlouho to trvalo, nebo, že to nebylo dokonalé, ale že to zvládlo.
Samozřejmě ne na každé dítě toto funguje takto na „klíček“ a ne na každé dítě to funguje hned, ale buďte trpělivý. Děti, na rozdíl od dospělých, jedou na vnější motivaci. Každé má taky jinou povahu a také každý rodič je jiný. Pokud chcete se svým dítětem komunikovat ještě lépe, zkuste si předčíst například knížku „teorie typů“ anebo od stejné autorky knihu „ani mámy nejsou stejné“ (můžeme Vám ji i půjčit k nakouknutí u nás ve skupince). Najdete tam spoustu užitečných rozborů a kazuistik.
A hlavně, jste ti nejlepší rodiče, jaké Vaše dítě může mít a ono taky žádné jiné nechce. Schválně mu zkuste „nabídnout jinou maminku“. Určitě bude chtít jenom tu svojí 😊 Takže to, co děláte, děláte dobře a že to někdo dělá jinak? To je úplně jedno. Opravdu! Ten „někdo“ není Vy a nemá doma VAŠE děťátko.
Pořiďte si děti … říkali … je to super … říkali … ale co neříkali? Že to vůbec nebude jednoduché nakolik je to krásné. Hodně sil do výchovy.
Váš tým Cvičítku